Dluhy zemřelých mohou být umořovány i z majetku dědiců, pokud se dědicové ještě během pozůstalostního řízení u notáře včas neozvou, přičemž čekat na to, až se Vás notář zeptá na Váš názor, je v dnešní době dost naivní. Kdo to neví, zaplatí a může v dražbě přijít i o vlastní majetek.

Na druhou stranu v panické hrůze z nejasných dluhů zemřelého někteří hodně opatrní příbuzní dědictví raději rovnou odmítnou jako celek - a i to je při předlužení zemřelého řešení.

Kdo mlčí, ručí svým majetkem

      Po odmítnutí jsou sice pak dědicové zcela (téměř) bez starostí, ale může je to později zamrzet, protože v případě odmítnutí dědictví, majetek kterým je třeba chalupa, připadne státu, ten ho prodá a z toho tím co zbyde, umoří věřitele a ti, na které nezbylo mají tzv. smůlu.
Po státu, jenž získal tzv. odúmrť, nic vymáhat nelze. Po dědicích však ano, a to dokonce je-li pozůstalostní řízení ukončeno a dluhy vyplavou na povrch později. Před samotným zahájením dědického řízení doporučujeme díky rodnému číslo zemřelého, ověření, zda někde není nějaká nesplacená půjčka, nedoplatek na energiích atd...

Jak se ale lidově říká, nestahujme kalhoty, dokud je brod ještě daleko. 

"Dědic nemusí dědictví, kde se ví o dluzích nebo o nich tuší, hned rovnou odmítnout jako celek. 

U notáře stačí uplatnit výhradu soupisu majetku a navrhnout likvidaci pozůstalosti," 

Léta platilo, že se automaticky ručilo jen do výše hodnoty majetku zemřelého - což je také logické - majetek byl malý ale dluhy velké, věřitelé měli zkrátka smůlu. Jenže to od roku 2014 změnil Nový občanský zákoník.

Výhrada soupisu majetku = řešení

Když je teď pozůstalý zticha neznaje tuto možnost, a u notáře nic neřekne, dává všanc i svůj majetek. Proto by měl u notáře uplatnit právě "výhradu soupisu majetku", má-li sebemenší podezření na dluhy zemřelého.

Podle Nejvyššího soudu  výhrada soupisu majetku spočívá v tom, že pozůstalí ručí za dluhy zůstavitele jen do výše jeho majetku - vracíme se tím k tomu, co tu bylo před NOZ 2014, který po něm zbyl, nikoliv už svým majetkem. Čili se pak nemůže například stát, že velké dluhy po rodiči dospělým potomkům vtáhnou do dražby i jejich nemovitost.

Jak probíhá likvidace

Následná likvidace pozůstalosti je pak již jakýmsi elegantním způsobem, jak se uchránit:

 - pozůstalý nechá tuto starost na státem licencovaném likvidátorovi a notáři. 

Likvidátor majetek prodá, uspokojí věřitele, a to podle zákonné posloupnosti, a pokud něco zbyde, nechá to bez dalšího rizika pozůstalým. Takže dluhy se zaplatí a vytoužená chalupa po babičce může třeba i v rodině zůstat.

Pokud se ale laik snaží věřitele zjistit a vyplatit sám (nikdy nezasahujte do právních věcí bez znalosti zákonů - naděláte si zbytečné problémy), nejspíše udělá chybu. 

- zaplatí věřitelům, kteří nejsou přednostní, a právě ti přednostní mohou později jít i po majetku pozůstalého.

Nařízením likvidace přestává být dědic účastníkem řízení a účastníkem se stávají přihlášení věřitelé a likvidační správce, kterého může jmenovat notář. Řízení se pozůstalého již dále netýká a žádné dluhy na něj nepřecházejí. Naopak, pohledávky věřitelů se uspokojí dle rozvrhu a ve zbytku zanikají.

Každá pohledávka nemusí být uznána

Věřitelé mají lhůtu tři měsíce ke svým přihláškám. Jejich pohledávky podléhají tzv. přezkumu u notáře a pokud má notář některé za neprokázané nebo je popřel jiný věřitel, musí věřitel, který takovou pohledávku přihlásil, podat žalobu. "O určení pravosti a platnosti pohledávky.  

Majetek spravuje likvidační správce a kontroluje ho notář. Likvidační správce má současně za povinnost prověřit, zda ještě během života zůstavitele neušel nějaký majetek na základě tzv. neúčinného právního jednání, prověřuje tedy transakce, které dlužník v minulosti učinil. Vše končí rozvrhem, kdy je výtěžek vyplacen na jednotlivé pohledávky, případný přebytek vyplacen osobě, které svědčilo dědické právo.

Problém je, že většina lidí o uvedeném neví a v případě existence předluženého dědictví ho automaticky odmítají. 

Notář poté musí oslovit potenciální dědice z další dědické skupiny, všichni odmítnou a dědictví nakonec připadne státu, který teprve navrhne likvidaci. Uvedený proces trvá i několik let, což znehodnocuje majetek. Případný likvidační přebytek poté náleží státu.

Při likvidaci zadluženého dědictví to z počátku vůbec nemusí vypadat, že něco zbyde, ale výsledek může vážně mile překvapit.

Proto doporučujeme, vždy se poraďte na příslušných místech, zda vámi zamýšlený krok v dané věci, je ten správný...